Srpen 2009

Co dokáže obyčejná tužka

22. srpna 2009 v 19:02 Videa
Juliánka na naučné stezce okolo Kladského rybníka objevila tužku. To jsme netušili, jak veselo s tímto pisátkem může být.





Žďárské vrchy

18. srpna 2009 v 9:35 Juliánka na cestách
Dovolená 6.-12. 7. 2009

Začátek dovolené Juliánka strávila u tety v Pardubicích. Byl poklidný a odpočinkový, vyrušoval pouze drzý zahradník...

Já a můj zahradník

V pondělí ráno jsme se vydali vlakem z Pardubic do Hlinska a odtud autobusem do Svratky. Po ubytování jsme vyrazili na odpolední výlet.
Autobusem do Českých Milov a dále po žluté značce úzkou pěšinou lesem do kopce, přes kamení, na skály Čtyři palice. Na začátek dovolené žádoucí rozcvička. Na skály se dá vylézt, ale Juliánka dala přednost siestě v jehličí.

Potom jsme pokračovali po zpevněné lesní cestě na další skály jménem Milovské perničky. Perničky jsou ty vodou vyhloubené misky na vrcholku skal.
Touto atrakcí dnešní výlet končil, ještě kousek jsme pokračovali po modré a potom jsme neznačenou cestou přes louku "spadli" do Křižánek a odtud nás autobus dovezl na ubytovnu. Výlet krátký, tak akorát na protažení před těmi, co nás čekaly...

V úterý nás autobus dovezl ráno do Cikháje, kousek jsme se po silnici vrátili a po červené pohodlnou lesní cestou jsme přes ještě mrňavou řeku Svratku vystoupali na pralesní rezervaci Žákovu horu.

Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil, na břehu řeky Svratky roste nízká tráva...
Žákova hora
Dále po stále pohodlné červené až k rozcestí pod Devíti skalami, na něž jsme po žluté také bez problémů vyjeli.

Devět skal

Výhled z Devíti skal na "základnu" - zkušené oko už dole rozpozná dečku s Julčou


Z Devíti skal jsme šli stejnou cestou zpět na rozcestí a pokračovali po červené tentokrát na Lisovskou skálu. A to se táta pěkně nadřel. Prudce do kopce, přes kameny a kořeny, ale kočár vytlačil. Juliánku jsme raději v kočáře upoutali, abychom ji někde nevytrousili. Ani jsme netušili, jakou jí tato novinka udělá radost.


Po odpočinku nás čekala další skála - Malínská. Cesta k ní byla přátelštější a výhled z ní luxusní. Nahoře jsme mezi turisty způsobili rozruch (jedni si nás i fotili), nebylo jim jasné, jak jsme se tam dostali. Když jsme chtěli pokračovat dál, pochopili jsme. Nešlo to - cesta vede prudkým kamenitým srázem, proto se musel táta kousek vrátit a objet vrchol po lesní asfaltce.

Malínská skála

Zatímco jeden z nás šplhal na skálu, druhý Juliánku vyndal z kočárku, aby se mohla protáhnout a zablbnout si.
Výhled z Malínské skály
Objížďkou jsme již pohodlně došli pod skály Dráteničky. Tam jsme se rozhodli nechat kočárek v lese, neboť k nim vedla pouze úzká kamenitá pěšina. S Juliánkou v náručí jsme Dráteničky omrkli, vylézt se na ně nedá (tedy pokud nemáte horolezeckou výbavu).

Dráteničky



Kopeček se skalami jsme zase objeli a tentokrát po krásné louce jsme sjeli do Blatin, kde je rodinná pražírna kávy a kde jsme chtěli při kafíčku posedět. Jenže Juliánka ztropila takovou řvací scénu, že jsme raději po silnici do Českých Milov upalovali na autobus.

Celý výlet (cca 15 km) nás provázely hřiby různých velikostí, nám vášnivým houbařům to trhalo srdce. Co dělat? Pár kouskům jsme neodolali a zbytek se sebezapřením nechali na místě. A tak to bylo celý týden!!

Ve středu jsme měli namířeno do Telecího. Jenže táta v autobuse s pohledem upřeným do pěněženky konstatoval, že hotovosti ubylo a že neví, zda je ve Svratce, kde máme základnu, bankomat. Proto jsme výlet malinko přehodnotili a nechali se busem dovézt až do Poličky. Po doplnění financí jsme vlakem odjeli do Borové a neznačenou polní cestou se vydali táhlým stoupáním na Lucký vrch. Pěkná cesta kolem nádherného makového pole s krásnými výhledy.

Na Luckém vrchu nás potěšila útulná prvorepubliková chata, kde jsme si dali oběd a poté jsme zamířili do sympatické dědiny Pusté Rybné.

Výhled z Luckého vrchu

Doplnění tekutin v Pusté Rybné

Po občerstvení jsme vyrazili nad Pustou Rybnou, na kterou se otevřely malebné výhledy.

Došli jsme až ke skalám nazvaným Rybenské perničky, a dále po červené až do Svratky.

Na vrcholu Rybenských perniček - jak jinak než zkamenělá ryba.



Ve čtvrtek se Juliánka rozhodla, že má toho natřásání po skalách a stráních tak akorát dost a že by zkusila něco povlovnějšího. Tak jsme sbalili kufry a ze Svratky se přesunuli do města, po němž má zdejší krajina své jméno: Žďáru nad Sázavou. Ubytovali jsme se ve čtvrti, kerá je od středu města sice odlehlá, ale zato malebná - v penzionu Na Cestě naproti dvoru Lyra, uprostřed rybníků, na jejichž hladině se zrcadlí smělé křivky zelenohorského poutního chrámu a z jejichž rákosin do usínání měkce zaznívá skřehot žabích hrdel.

Takovým náladám jsme se ovšem oddávali až kvečeru, zatímco přes den brázdili zdejší luhy a háje. Tak i dnes jsme vyrazili busem do Budče a odtud po naučné stezce okolo Matějovského rybníka. Bažinatý a podmáčený terén občas vyžadoval brodění...

...a šířka haťového chodníku byla přesně vypočítaná na rozchod Julinčina vozu
Ty potvory houbové si z nás utahovaly i tady

S Julčou jsme zi zahráli na schovku v rákosí

Pod rouškou idylického dne se však odehrávala i osudová dramata - tato včelka se ze smrtícího objetí pavouka běžníka nevyprostila

V pátek jsme busem vyrazili do Krucemburka a odtud pak kolem rybníka, který se jmenuje Řeka, k Ranským jezírkům a lesním masivem Ranska zpět do Krucemburka.

Juliánka po několikadenním natřásání v kočárku už neponechává nic náhodě a drží se madel, i když to není za jízdy

Jejda, mamko, že mě nebudeš ráchat v tom bahýnku?

A pročpak ne, vždyť jsou tu hezké květinky...

...i zvířátka

Když já mám radši jiná zvířátka, jako třeba tyhle krucemburské vlaštovky

A v sobotu konečně k moři! Je to sice jen moře Vysočiny (jinak mu říkají Velké Dářko), ale vlnobití, či spíše vlnobitíčko, taky umí. Obešli jsme ho celé po naučné stezce a pak pěšky došli až do Žďáru.

Tohle že má být moře? Tak to si můžu klidně zdřímnout.

Možná je to tak lepší, aspoň Juliánka nevidí, jak maminka zkouší, zda ji ta rašelina udrží...

...ani kličkování mezi močály

Zručný kočí však všechno zvládl, takže má povolené malé občerstvení

Julča zatím nemarnila čas a pocvičila s hrabičkami

Ale to nejlepší teprve mělo přijít - jízda dětským vláčkem, který je provozován u restaurace Salon expres Vagon v Polničce. To nám vlály copy!

Náležitě vykodrcána proklimbala západ slunce u Pilské nádrže...

...ale pohoupání v pravé dřevěné kolíbce v penzionu si zase vychutnávala naplno

A v neděli? Před odjezdem jsme si ještě dopřáli třešničku na dortu - Santiniho krásný poutní chrám na Zelené hoře. Pak už jen sbalit a na vlak


Juliánka vzala loučení se vší zodpovědností a ještě na žďárském nádraží barvitě líčila své zážitky náhodně vybrané paní...

...i jejím dětem

A pak už tradáá domů!! Jestlipak ještě někdy někam pojedeme?

Jen žádné strachy, dceruško, však táta s mámou zase něco vymyslí...

Jen tak obecně

14. srpna 2009 v 22:55 Juliánka na cestách
Neradi sedíme doma a vyznáváme hlavně pěší turistiku. Už když měla Julinka 4 měsíce, vyráželi jsme na menší výlety a poznávali možnosti, jak cestovat s dítkem v kočárku. Samozřejmě při výběru zohledňujeme, zda to vypadá, že kočárek projede (například do Tater to asi nepůjde...). V této rubrice naše zkušenosti shrnujeme.

Máme kočár "off road" a dítě, které má s námi trpělivost, takže provádíme různé turistické kousky a s naším "vozem" se objevujeme i na místech nečekaných. "Ofrouďák" má čtyři nafukovací kola a poměrně vysoký podvozek (pokud sundáme spodní tašku). Je ideální do rozmanitého terénu a za rok a půl se nám velmi osvědčil.

Auto
Složíme kočárek a vše potřebné do kufru a vyrážíme v kolik chceme a kam potřebujeme. Nevýhodou je nutnost vrátit se k němu (lze podnikat jen "kruhové" výlety) - pokud to nezkombinujete s jinou dopravou.

MHD
Mívá garantované nízkopodlažní spoje - ovšem musíte počítat s tím, že se u něho často sejde více kočárků - můj rekord je 5 kočárků na místě pro max. 2. Záleží na toleranci řidiče. U ostatních spojů, pokud nemáte spolucestujícího, musíte žádat ostatní o pomoc s vynesením, což dle mých zkušeností není problém, často se lidé nabízí sami.

Vlak
S ním cestujeme asi nejvíce, je to s kočárkem pohodlné. Zpočátku jsme nevěděli, jak nejlépe nastoupit, teď už máme natrénováno - manžel vytahuje kočár nahoře na schodech za držadlo a já ze spoda přidržuji.
K jednotlivým typům vlaků:
Osobní vlaky - mají vagon určený pro kola či kočárky, je v něm více místa za dveřmi, takže se tam krásně vejdeme i s naším teréňákem. Moderní tzv. Regionovy navíc mají snížený nájezd, takže odpadá tahání kočárku po schodech.
Spěšné vlaky - většinou mají vagony jako osobní.
Rychlíky - mají zařazen vůz pro cestující s dětmi a část tohoto vagonu slouží k přepravě zavazadel. Kočárek tam lze nechat a dítko vzít do kupé. Je zajímavé, že průvodčí nemají příliš jasno v předpisech - někteří požadují za kočár úschovné 30 Kč, někteří nechtějí nic. Některé rychlíky mají kupé pro invalidy, ty jsou nejlepší, neboť tam kočárek přes zavazadlový prostor pohodlně projede a můžete tak mít v kupé kočár i s dítětem.
Expresy - jsou tam pouze vagony s kupé, kočárek neprojede do chodbičky, musí se nechat hned za vstupními dveřmi a docela tam zavazí.
Inter city a podobné - zatím jsme narazili na dva typy - české jsou na tom jako expresy a cizí mají za dveřmi velký prostor, kde kočárek nepřekáží.

Autobus
Poměrně nepohodlné cestování, málo místa, často protivní řidiči, které jejich práce obtěžuje. Je důležité dopředu zjistit, zda linka přepravuje kočárky, některé (zpravidla dálkové) je mají z přepravy vyloučeny. Jinak místo mají na jeden kočár (a to někdy tak tak), když se sejde kočárků víc nebo když je to typ bez místa, dá se kočár složit a dát do zavazadlového prostoru.
Dopravu letadlem, balónem, lodí a na kole či koňmo jsme zatím netestovali.

Chystáme...

10. srpna 2009 v 22:15 Juliánka na cestách
Juliánčin velký výlet na Vysočinu a do lázní...

...již brzy na těchto stránkách...

...na uvítanou pozdrav z nádvoří loketského hradu...